Slunce svítí, červenec končí a to je pro nás doba žní. Samosebou sečeme běžně kombajny, ale pro zájemce v muzeu předvádíme i tradiční žně s kosou, srpem a povřísly. Tento postup je dnes ale tak unikátní, že se o něj začala zajímat televize. Tuto sobotu přijel štáb a žně s námi natočil pro pořad Co naše babičky uměly a co my jsme zapomněli. Z celých žní se tak stal dvojnásobně výjimečný zážitek. Na celý díl pořadu si bohužel budeme muset počkat až po Novém roce, ale nebojte dám vám vědět.
Žně jsou neobyčejně důležitá část roku, protože rozhodovaly o tom, zda budou mít lidé v následujícím roce, co jíst. Dříve chodili v prvních řadách sekáči s kosami, kterým se říkalo hrabice a bachlice. Díky nim obilí padalo jen na sednu stranu a tak další skupinka lidí mohla pohodlněji sbírat klasy a připravovat snopy na vázání.
Snopy pak ženy svazovaly povřísly. Nejprve slaměnými, což mně vůbec nešlo, ale později si začali lidé pomáhat motouzovými povřísli, se kterými se naučí každý.
Příprava slaměných povřísel |
svazování snopu |
motouzová povřísla |
Snopy se následně stavěly do panáků. Panák tvořilo alespoň 7 snopů, které se pro lepší stabilitu jakoby zapichovaly do strniště. V panácích obilí dozrálo. Aby do něj nenapršelo, stavělo se pár snopů na vrchol na ležato směrem k západu, odkud chodily deště. Říkalo se, že každý panák má mít klobouk :)
Natáčení probíhalo celý den, od devítí do čtyř. A už chápu v čem je práce herce tak náročná. Jde hlavně o čekání, protože tu největší část práce má na svědomí zvukař, kameraman a režisér, kteří scenérii připraví a herce do ní jen vloží. Já hrála komparz, který v pozadí staví panáky, ale přesto jsem vděčná za možnost zúčastnit se natáčení. S Terkou se znám už delší dobu a pan Pěknic je sympaťák.
![]() |
Takhle jsem si na natáčení vyparádila copy :D |
Komentáře
Okomentovat