Přeskočit na hlavní obsah

Nejnepříjemnější část práce chovatele


Je to jedna z nejkontroverznějších a nejtěžších záležitostí v životě chovatele nebo zemědělce. Každý, kdo chová zvířata si musí ujasnit, proč je chová. Chovat větší množství zvířat jen pro potěchu a mazlení jako domácí miláčky, je ekonomicky nesmyslné a nemyslitlné. Vždy tedy příjde doba, kdy se musíme se zvířetem rozloučit.


Maso za spokojený život
Zvířata mají u dobrých chovatelů krásný život. Velký výběh, čistou podestýlku, dostatek kvalitního krmiva, lékařskou péči, lásku. Za to chovateli musí nějak platit. Některá nám dávají svou vlnu, jiná mléko a některá maso. Samosebou zvířata na mléko, jako jsou krávy nebo na vajíčka jako jsou slepice si necháváme déle a o to delší je i jejich život. Masná zvířata - prasata, králíky obvykle zabijíme v mladém věku. 

Může být usmrcení etické?
Dost často se lidé ptají, proč zvířata na mléko nebo na vajíčka nenecháváme dožít. Má to dva důvody. První je jednoduše to, že zvíře už nám nemá co za svůj pohodlný život dát. Krmení už se nám jednoduše ekonomicky nevyplatí, tudíž krmení ukončíme a zvíře si vezmeme na maso. Druhý důvod je to, že není nic horšího než staré nemohoucí zvíře. I pohled na starého člověka, který se stářím a chorobami už nemůže hýbat je smutný. Ale člověk není zvíře, i když se nemůže hýbat stále může využívat svoje duchovno, svůj rozum. Zvíře má jen svůj pohyb a zdraví, a když o něj příjde, je to neštěstí. Není nic horšího než starý kůň, kterého bolí i stát na nohou nebo králík, který je tak zesláblý nemocí a stářím, že se ani nemůže napít. Pro stará zvířata je často rychlá smrt z rukou chovatele úlevou a vysvobozením. Je třeba si ujasnit, že zvíře není člověk. Má sice city a instinkty, ale nemá rozum ani zdaleka podobný tomu lidskému.

Láska chovatele
Někteří si také myslí, že všichni chovatelé, kteří svá zvířata zabijí a mají je na maso, je vlastně nemají rádi. Nic není dál od pravdy. Zkuste někdy pobýt na farmě či statku a uvidíte, jak láskyplně se chovatelé starají o svá zvířata. Jak je drbou, strachují se o ně, krmí je a je to pro ně ten největší relax a často i smysl života.
Správný chovatel chce, aby jeho zvíře mělo co nejrychlejší smrt. Jde především o jeho psychiku a stres. Ale i z čistě praktického důvodu by měla být porážka pokud možno bez stresu a rychlá. Když se zvíře před smrtí vystresuje pouští ze svalů vodu a ty pak ztrácí na objemu, rovněž kvalita masa jako takového stresem upadá.

Přeprava je horší
Nejhorší je přeprava zvířat, která je pro ně stresující. Ne vždy se tomu dá vyhnout. Na jatka zvířata nějak dopravit musíte. Drobnější zvířata ale porážíme doma pro svojí potřebu. Zvířata tedy nikam nevozíme, ale jdeme za nimi. Snažíme se, aby ostatní zvířata neviděla zabijení. Jsou to zvířata a nejde zde ani tak o nějaké citové pouto, ale spíše o pach krve, který je znervózňuje. 

Jak se stavíte k porážení jatečních zvířat vy? Vadí vám to, ale maso přesto jíte nebo jste vegetariáni? Sami máte chov a sdílíte mé názory?


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Svatomartinské posvícení

I když bydlím v Týně nad Vltavou, stále slavím naše radomyšlské martinské posvícení. Posvícení bývá často poslední bujará oslava před nastávajícím vánočním půstem a zároveň využívá plné bohatosti, kdy jsou sýpky stále plné. Posvícení oslavuje výročí vysvěcení místního kostela a v Radomyšli máme právě krásný gotický a velmi starobylý kostel zasvěcený svatému Martinu. gotický kostel v Radomyšli  Svatý Martin je veskrze sympatický světec, který se narodil na území dnešního Maďarska. Už od mládí se chtěl dát na církevní dráhu, ale rodiče mu vybrali cestu vojáka římské armády. Jeho otec byl vojákem celý život. Martin plnil své povinosti spolehlivě a poctivě, takže se stal důstojníkem. Přestože byl římským vojákem, zachovával si křesťanské ctnosti. Ke svému sluhovi se choval svatý Martin půlí plášť žebrákovi bratrsky, byl skromný a laskavý. Nejznámnější je legenda o žebrákovi a plášti. U městské brány v Amiensu v zimě v roce 335 uviděl Martin žebráka, který se třásl zimou a...

Králičí spektrum

Do našeho králičího osazenstva přibylo několik nových kousků. O angorských králících a českých strakáčích jsem už články psala. Teď pro vás mám další tři plemena, kterými se můžeme pyšnit. Králíčci jsou ale bez papírů, takže nejsou vhodní do zájmového chovu nebo na prodej. Nicméně na ukázku k muzeu jsou skvělí, všichni se nechají mazlit a hladit. Jsou krásným příkladem práce chovatelů, kteří za léta snažení dosáhli úžasných barevných kombinací. Evžena, burgunského králíka jsme dostali od lidí, kteří si ho koupili jako zakrslého králíka. Nicméně Evžen poněkud vyrostl a nevešel se jim do klece pro zakrslé králíky, tak skončil u nás. My ho u nás necháme dožít a bude mazlený námi i návštěvníky muzea. Kuní ramlici a kaliforňačku jsme dostali od Lenky Limů. Ta chová tato plemena na kůži, vydělává si kožky. Tyto dvě králičice už byly nad rámec chovu, tak je dala nám. Obě jsou celkem krotké, ale jak už to bývá, nejsou tak mazlivé jako samci. Burgunský králík Toto krásné zrzavé plem...

Knížky Farmářky Lucky

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám napsat o knížkách, které ráda čtu. Nejsem přece žádný kritik :D Ale beru to tak, že třeba někoho ispiruji k přečtení něčeho, čemu věřím :) Zima je doba, kdy má člověk nejvíce času na čtení. Ráda čtu kuchařky a knížky o venkově. Z příběhových knih mám nejraději historické romány.  Tady je pár knížek, které vám mohu s čistým svědomím doporučit. Tyto knihy mají vždy nějakou přidanou venkovskou hodnotu. Přenesou vás na louky, do šumavských lesů, do světničky našich prababiček nebo na náves 18. století. Poskytnou vám dobrodružství, napětí i romantiku, a mnoho informací ze života našich předků. Kuchařky a knihy o tradicích a venkově Krkonošská kuchařka aneb hory dávají chléb je kniha Miloše Gerstnera z roku 2015. Nejde ale o klasickou kuchařku s abecedním seznamem receptů. Kuchařka obsahuje vyprávění o životě v horách na přelomu 19. a 20. století v každém měsíci roku. Je plná lidových tradic a nádherně realisticky vykreslené bídy i radosti obyv...